1. Střídání generací

Narodily jsme se 10. prosince 1925  - Eva Olga Marie a Jana Eliška Milada .

 Porod  byl velmi těžký (máma měla božec - eklampsii).  Byly jsme  nedonošené, sedmiměsíční. Já jsem vážila jen 1,60 kg, Hanička  snad 1,90 kg. Byla sice silnější, ale měla špatně vyvinuté  plíce. Narodila se druhá a tak byla drobátko přidušená  a museli ji křísit. A jak tak nezačala hned řvát, tak se jí  ty plíce nerozvinuly celé, ale jenom půl. Zemřela 27. ledna  1926. Já jsem zase byla zmačknutá od kleští, jak mě tahali.  Měla jsem ochrnutou pravou tvář a musela jsem ještě dlouho chodit na  elektrické masáže. Trochu se to zlepšilo, ale ne dočista. 

Naše rodiště, Podolské sanatorium,  bylo  tenkrát zbrusu nové soukromé sanatorium, kde bylo společné vybavení  a obsluha, ale jednotliví lékaři zde měli svoje pokoje (tedy  nemocniční), kde měli svoje pacienty. Takže se platil jednak  pobyt a obsluha v sanatoriu (jako v hotelu) a jednak lékařská péče a ošetření. Pokud se pamatuji,  tak naši říkali, že jsem je přišla na 20.000 Kč (nevím jestli sama nebo i s Haničkou). Byly jsme  totiž hned po narození dány do inkubátoru (což na tehdejší  dobu nebylo tak docela běžné jako teď) a přemístěny do Krče  k panu primáři Mannovi (to byl tehdy jeden z několika  nejlepších dětských lékařů. Píše o něm na příklad i Karel  Čapek v Doktorské pohádce o dr Voštěpovi). Neuměly jsme ani  pít a museli nám kapat mléko do nosu. Máma neměla mléko  a měly jsme kojnou (Sunar tehdy ještě nebyl) a pokud se  nepletu byla to tatáž, co pak měla Marcela. Hanička zemřela  ještě v Krči a tak se máma-Olga vrátila domů už jenom se mnou.

 Teď jsem si uvědomila, že jsem vlastně vůbec neřekla nic  o tom, jak Olga s Jiřím po svatbě bydleli.

Tak nejdřív  hledali byt samostatný, ale neúspěšně, takže pak zůstali  bydlet u Bozděchů na Palackého nábřeží 4. Je to přímo nad přístavištěm parníků. Tehdy bylo tohle  nábřeží klidná vycházková trasa, přitom ale přímo na  křižovatce tramvají na Smíchov, do Podolí, na Vinohrady, na  Václavské náměstí a k Národnímu divadlu. Jediné kam jsme měli  špatné spojení (tj. s přestupováním, byli jsme tak  rozmazlení, že to nás obtěžovalo) bylo centrum kolem Můstku  a Repre. Teď s metrem je to zase naopak to nejpohodlnější,  protože teď zase máme přímo pod domem stanici, ze které se  dostaneme rovnou na Perštýn, na Jungmannovo náměstí a na  Náměstí Republiky.)

 Také samotný byt byl moc pěkný a příjemný, a hlavně - při  uskrovnění všech - dostatečně velký. Už jsem o něm psala v kronice,  když se sem Bozděchovi stěhovali, ale pro jistotu zopakuji  podstatné údaje (pokud se bude něco opakovat - nehodící se  škrtněte).

 Celkem čtyři pokoje. Tři na nábřeží (dva velké dvouoknové  a jeden malý s jedním oknem) a jeden do dvora. Do dvora ještě  kuchyň a pokojíček pro služku. Z kuchyně se pak chodilo do  koupelny, což je dost nepohodlné, ale na dobu vzniku domu  (1890) už sama koupelna byl pokrok.

 Dědeček s babičkou uvolnili svoji ložnici (pokoj do dvora)  Olze s Jirkou a nastěhovali se do malého pokoje na nábřeží.  Ela, která prakticky nebyla doma, ale u Anduly Sedláčkové, si  vzala pokojíček pro služku (služka vždycky spala v kuchyni na  posteli, kterou jsem už  popsala hned na začátku). Prostřední  pokoj do nábřeží byla jídelna s velkým oválným stolem uprostřed, kde byl taky psací stůl, kanape a dědečkův báječně pohodlný ušák, který jsem později neomluvitelně vyhodila jen proto, že měl potrhané popruhy (tenkrát jsem ještě neuměla čalounit kanapata) - tedy spíš něco jako obývák. A velký pokoj na kraji byl  Mánin, ale byl to vlastně salon, zařízený starožitnostmi, kde  se konaly všechny rodinné společenské záležitosti. Máňa tam  měla složitě maskovanou skládací postel, jejíž systém  nedovedu popsat. Složené to vypadalo  jako komoda se čtyřmi  zásuvkami. Když se to rozložilo byla to postel s čelem u zdi. 

To byl tedy domov, do kterého mě máma v lednu 1926 přinesla.  Zdá se, že  následovalo klidné období rodinného života. Já se  na to pochopitelně nepamatuju, ale ani z vyprávění nevím o  žádných výrazných událostech. A korespondence, kterou mám  k dispozici, přináší jen příjemné zprávy z prázdninových  cest - jak babička s Máňou v roce 1927 objevily příjemné  mořské lázně Paris-Plage a jak jsem tam v létě 1928 byla už  taky.

 Rok 1929 ale začal špatně. 24. března  zemřela babička Milada  (plzeňská babička). Byla z mých prarodičů  nejmladší a  zemřela první - bylo jí necelých 54 let.  Potíže se jí začaly  projevoval už v roce 1927. V lednu 1928 byla operována . Po operaci se  její stav zlepšil, takže se v létě dokonce pustili do  Brandýsa, ale pak se to zase zhoršilo. Postupně slábla a ke konci skoro  nejedla. Bolestmi však asi netrpěla. Zemřela doma se slovy  "...odpusť nám naše viny...". Diagnoza zněla "rakovina žaludku". To vím jen z vyprávění tety Lidky.  Já sama se na babičku Miladu nepamatuji, stejně jako na  ostatní své prarodiče, kromě Rudolfa, "dědouška".

 A měsíc po Miladě, 29.dubna 1929, zemřela babička Marie ve  svých nedožitých 69 letech. Na rakovinu prsu - ve skutečnosti  na nedostatek informací. V létě 1928 jsme byli všichni společně  v Paris-Plage a tam byla babička ještě úplně v pořádku. Někdy  na podzim se nemoc projevila - vyprávěla pak, že už delší dobu  měla v podpaždí bulku, ale nevšímala si toho. Byla pak nějaký  čas v podolském sanatoriu, v tomtéž, co jsem se narodila.  Vím, že jsem tam u ní byla na návštěvě. Zřejmě  někdy kolem poledne, protože se pamatuju, že mi dávala nudle  z polévky, což byl můj tehdejší oblíbený pokrm (nunu). Je to  vlastně moje jediná konkrétní vzpomínka na babičku. Mám  dodnes v paměti tamější atmosféru. Babička měla krásný,  prostorný, slunný pokoj, kde to vonělo sterilní čistotou, ale  bez nepříjemného nemocničního pachu, a nevybavuje se mi ani  žádná skličující nálada. Jenom milá babička, která měla  radost, že jsem za ní přišla.

V sanatoriu ale nebyla do  konce. Vím jen, že pak se vrátila domů. Tam jsem ale k ní do  pokoje už nesměla. Z vyprávění ale vím, že ještě pár dní před  smrtí   kladla Olze na srdce, aby Jirkovi k svátku ( 24. dubna) uvařila něco dobrého.

 I z toho je vidět, jaká to byla tchýně. A Jirka to taky  oceňoval a na svou "švígr-tígr" vzpomínal vždycky  jen  v nejlepším. Totéž platilo i pro vztah  Olgy k   Miladě  a  naopak. Oba  tedy odchod tchýně prožívali jako ztrátu vlastní maminky.  A když se to takhle vzápětí opakovalo podruhé, sebrali se  a šli z dešperace tancovat do Cariocy (nebo Boccaccia - už  nevím, jak se ten jejich štamlokál jmenoval).

 Po smrti babičky Milady se k dědečkovi Josefovi nastěhovala  teta Božena. Dělala mu hospodyni, byla zaměstnána v mlékárně  a chodila ještě do nějakého kursu, chtěla si totiž otevřít  svoji mlékárnu. Teta Božena se ale s Josefem moc neshodla  (asi chtěli oba poroučet), tak se po půl roce vrátila do  Brandýsa a zařídila, aby se Pepík s rodinou přestěhovali  k Josefovi. Bylo to pro Josefa optimální řešení. Lidka s tchánem vycházela dobře, uměla dobře a  hospodárně vařit a byla šikovná a pečlivá hospodyně.

 Dědeček Josef přežil babičku Miladu jen o dva a půl roku.  Zemřel ve svých 66 letech 26. října 1931. Už léta měl  cukrovku, babička si skoro ve všech dopisech na něj stěžuje, že  nechce držet dietu. Pak si už dlouho píchal insulin.  Vzpomínám si matně, že se vyprávělo něco v tom smyslu, že  lékárník, který dělal zkoušky moče zaměnil vzorky. Někoho  jiného naplašil, že má vysoký cukr a dědečkovi řekl, že je  v pořádku. Ten polevil v dietě a pak se projevilo prudké  zhoršení. Jestli ten omyl byl prokázán, nebo jestli to bylo  jen podezření vyvolané tím, že po dobrém výsledku došlo  k tak náhlému a nečekanému zhoršení, nevím. Nakonec, ještě za  života Milady, ale tak, že už to před ní mohli zatajit, se  u Josefa projevila gangréna na noze. Koncem roku 1929 mu byl  amputován palec, pak další dva prsty   a nakonec mu  amputovali nohu pod  kolenem. Asi dva týdny nato v nemocnici zemřel, v neděli po  návštěvách žáků a známých tiše usnul. Jak popisuje táta-Jirka  v dopise Josefovu kamarádovi prof. Holému, že "v prvých dnech  září konal se pohřeb Stanislava Sudy a tu tatínek řekl paní  Provazníkové: Šel Bobánek (Strnad), šel Stáňa, a teď půjdu  já." Josef byl skutečně filosoficky vyrovnán s životem  a smrtí. Říkal: "Měl jsem slávu, přátelství, lásku, bohatství  i nouzi, život mi už víc dát nemůže."

 Co já si pamatuju, tak můj táta Jirka říkal, že po smrti  babičky Milady Josef ztratil zájem na životě, a Jirka to  vyjadřoval (nevím, jestli to byl citát nebo jenom definice  Josefova postoje): "A já se tu nebavim v tom lokále  smradlavym." Jirka dále líčí ještě v dopise prof. Holému, že  když šel  den po dědečkově smrti to oznámit jeho  kamarádům, tak zrovna vysílali v radiu přenos z Národního  divadla, kde Ota Horáková (dědečkova žákyně) zpívala Mařenku  a měla aplaus na otevřené scéně (na rozdíl od Itálie je to  v Čechách vzácná výjimka), takže to byl ten nejlepší nekrolog.

  Jirka - táta měl  svého otce   upřímně rád, i když ho neviděl nekriticky, ale byl to spíš respekt a soucit  (zní to divně, ale nedovedu to jinak vyjádřit). Zato k Miladě  to byla láska, obdiv, úcta, důvěra - všechno dohromady  ( památky na ni, ale i nádobí, nebo  recepty na některá jídla, měl až v posvátné úctě). To jsem vycítila i jako dítě a považovala jsem za nejvyšší (a vzácné) uznání, když táta řekl, že jsem po "plzeňské babičce".

 Po smrti babiček nastalo u nás v Praze takové dost dlouhé  skoro desetileté celkem stabilizované období. Smrt dědečka  Josefa se chodu našeho života nijak prakticky nedotkla. Jenom  ve věci pozůstalosti bylo nějaké rozladění mezi Jirkou  a Pepíkem. Vím konkrétně jen o pianě, které Jirka by sice byl  chtěl, ale nechal ho Pepíkovi, protože ten se přece konečně  dal na zpívání.  U nás v Praze sice bylo piano, ale rozhodně  horší než bylo to dědečkovo v Plzni. To naše piano (jak naši  říkali bylo stejné jako měl Smetana) ale koupila babička  Marie ještě za svobodna jako starší, takže už mělo něco za  sebou. Ale nevím - nevím, jestli by Jirka nebyl narazil,  kdyby je byl chtěl nahradit tím plzeňským. No, takhle aspoň u nás nebyly žádné komplikace. Komplikace s Pepíkem byla v tom, že to dědečkovo piano promptně prodal.

 Bratranec Jirka mi teď ještě připomněl dědečkovu životní  pojistku, která byla uzavřena v Německu a vzhledem k poválečné  inflaci byla sporná výše pojistné částky. To tenkrát  vyjednával můj táta (Jirka) a úspěšně.  Rozladění s Pepíkem nastalo, když mu Jirka jeho podíl  nevyplatil, ale poslal tetě Boženě na úhradu Pepíkova dluhu  ze začátku jeho manželství.

 Změny (tentokrát příjemné) v naší domácnosti pak nastaly až  v souvislosti s narozením Olgy Věry Boženy Viktorie (naštěstí  jich nebylo tolik - to jen máma si nechtěla pohněvat žádnou  tetičku - Věra po Věře Urbanové, Božena po tetě z Brandýsa  a Viktorie po tetě z Roudnice). Olga se narodila 25. února  1934 (to netušila jaké to bude významné jubileum - tedy kromě  Valdštějna) docela normálně jako pěkné donošené baculaté  miminko (její fotografie dělala dokonce reklamu na Nestlé).

 Olinka tedy už nezažila žádnou babičku a jen jednoho dědečka, a i toho jen  krátce. Bylo jí dva a půl roku, když 10. září 1936 dědeček  Rudolf ve svých 79 letech zemřel. Ještě o prázdninách byl  s námi (i s Olinkou) v Jánských Lázních a pak se v Praze  nějak nastydl, myslím, že to byl nakonec zánět pohrudnice.  Nevzpomínám si, že by byl vůbec kdy stonal, nebo měl nějaký  trvalý neduh jako dědeček Josef tu cukrovku. Byl pořád stejně urostlý a vzpřímený, zdatný a pohyblivý. Po babiččině smrti se vydal s tetou  Elou na cestu po Slovensku, vlezli do kdejaké jeskyně a  plavili se na prámu. Vzpomínám si také, jak naši  vyprávěli, že dokonce se mnou v náručí vyskakoval z tramvaje  (tenkrát ještě neměly zavírací dveře a směrem k Podolí měly  stanici před křižovatkou u Palackého mostu, přičemž míjely  náš dům, tak se z dojíždějící tramvaje vyskakovalo dřív).

 Co já pamatuji, měl dědeček jen běžné neduhy stáří. Špatně  slyšel a tak jsme samozřejmě všichni museli mluvit hlasitě a  zřetelně. Já s tím mám dodnes potíž, že i na ostatní lidi  křičím. Samozřejmě potřeboval taky brýle, jenže ty jsem u  něho nikdy neviděla. Nosil cvikr. To se dnes vůbec nedělá,  tak to pro jistotu popíšu. Byly to brýle s kovovými  obroučkami, jenže bez záušnic(?). Jejich funkci nahrazoval  střední oblouk nad nosem, který byl pružný jako péro a  udržoval cvikr na nose. Když se cvikr sundal, péro se úplně  smrštilo a stlačilo oba okuláry přes sebe, takže z toho byl  jakoby dvojitý monokl, který se vešel do malého plochého pouzdra,  které se nosilo ve vrchní náprsní kapsičce saka. Cvikr míval  po straně očko na řetízek nebo šňůrku, která se připevnila ke  knoflíkové dírce v klopě saka (byla to povětšině pánská  záležitost, u žádné ženské osoby jsem to nezažila).

 Dědeček byl taky naprosto fit duševně, na to se pamatuju moc  dobře. Ještě v uspořádání vlastní pozůstalosti se projevila  jeho byrokratická systematičnost a ohled k druhým. U jeho  poslední vůle byl připojen nejen jmenovitý čitelný seznam  lidí, kterým mělo být posláno úmrtní oznámení (i s přesnými  adresami), ale také koncepty žádostí o pohřebné a dalších  pozůstalostních písemností,  v nichž zbývalo jen doplnit datum  úmrtí.

 Dědeček Rudolf  byl a zůstal nejvýraznější postava  mého dětství - ať mi ukazoval hvězdy, budil mě časně k  nedělnímu chorálu v rozhlase, nebo jako "pan Vomáčka" jezdil  v jídelně kolem stolu s panenčičím kočárkem a uctivě mě  zdravil "Dobrý den paní Vopršálková".